Proč jsem se rozhodla napsat blog

Atopikem jsem už více než dvacet let, často jsem probrečela celé noci, protože jsem sama sebe viděla škaredou ale i proto, že to děsně svědilo a pálilo. Všichni, kdo atopickým ekzémem trpí, ví, že slzy jsou jen další rozbuškou pro výskyt dalších a dalších ložisek (nejčastěji kolem očí, nosu a úst). Na noc mi proto rodiče zavazovali ruce do ponožek, ale i přes ně se dalo skvěle poškrábat a ulevit tak od svědění - ano časem zjistíte, že to je začarovaný kruh - svědí to → škrábeš to → zvětšuje se ložisko → svědí to → škrábeš to → zvětšuje se ložisko...... a takhle až do haleluja. Ale o tom jindy.

Rozhodnutí padlo v okamžiku, kdy jsem seděla u své dvorní kadeřnice před zrcadlem a poprvé na svoje mapy na krku pohlížela jinak. Rozčilují mě, ne že ne, ale už se za ně netrestám a chci se s nima poprat. Stejně jako jsem se prala s váhou, stejně jako se peru se svým postojem k jídlu. Chci co nejvíce zmírnit doby vzplanutí a stabilizovat se do doby klidu. Ale proč zrovna na blogu? Protože vím, že je nás hodně, že si spousta z nás vytváří díky špatnému psychickému stavu z atopického ekzému ještě další potíže a kdyby blog měl číst alespoň jeden z té spousty a měl inspiraci se s tím poprat jako já, tak by bylo naplněno poselství beze zbytku :)